Milé vzpomínky

V této rubrice najdete příspěvky, které se v rámci hlavní rubriky KARDAŠOVSKÁ objevovaly porůznu, ale postupem času musely ustoupit novějším příspěvkům. Je to jakýsi archiv toho, na co by nebylo dobře úplně zapomenout, ale čemu už přešel čas..
 
Tak, pěkné počtení...

5. květen 1945 byl dnem,

k němuž se váže mnoho lidských příběhů, osudů a vzpomínek.
V duchu smekám a v tiché úctě zveřejňuji text paní Drahušky Machové, který mi dnes přišel mailem:

 

Vzpomínám na tatínka který  před 75 lety padl v boji o český rozhlas. Je po něm nazvaná ulice a zastávka autobusu č.181 na Rajské zahradě - RONEŠOVA. 

Květen je lásky čas, padl za své přesvědčení a za nás za všechny. 

A tak se máme mít lépe a snad bude ještě líp... až se sejdeme, třeba na zpívání. 

Neumím to dát na Pavlač, tak to posílám Vám. Krásný májový den přeje Drahuška Machová.

 

Co dodat? Snad jen: 

           

DĚKUJEME !!!

Mirek Rada 
květen 2020

 

25. dubna 2020

Dobrý den všem,

děkuji za fotky a podobizny všech druhů, naše společné foto v nové době prozatím vypadá takto:

 

28.4.2020

Tak si představte, co se mi dneska stalo...

Musím se s vámi podělit o velmi živý a asi nezapomenutelný zážitek. Měl jsem tak živý sen, jako už mnoho let ne. V paměti je velmi barevný, živý a stále přesný. Doteď, když si na něj vzpomenu, mám potřebu se někam rozběhnout a někde něco dohánět, protože mám velké zpoždění, všichni čekají a všichni jsou na mě tím pádem naštvaní.
 
Nevím, kde se to ve mně vzalo, snad nějaká neukojená ambice z dob mého mládí, čertví... Hlavní roli v tom hraje z neznámých důvodů Česká filharmonie a moje maličkost. Jen na okraj - nikdy jsem s Českou filharmonií neměl nic společného a nikdy jsem neměl ambice a ani kvality na to, abych se o jakoukoli spolupráci s tímto tělesem ucházel. Ano, máme v České filharmonii přátele. O to horší vyznění ten příběh má.
 
Tak tedy - mělo se konat vystoupení v nějakém sále, kde hlavním a jediným bodem programu bylo číslo, kde za doprovodu České filharmonie měl hrát sólista, jehož úkolem bylo přesně a mistrně zahrát svůj part za doprovodu České filharmonie. Tím sólistou jsem byl já a tím nástrojem, na nějž mělo zaznít moje slovutné sólo, byl DĚTSKÝ XYLOFON.
 
Moje neštěstí spočívalo v tom, že jsem se celé té situace účastnil dobrovolně. Tedy účastnil - kdesi po městě jsem nejdřív hledal ten zpropadený xylofon a paličky k němu, a potom se za pomoci líných tramvají a spíš pěšího běhu přemisťoval k onomu koncertnímu sálu, kam jsem dorazil s více než půlhodinovým zpožděním po plánovaném začátku. Okny z ulice jsem viděl všechny ty naštvané profesionální mistry hudebníky, jak čekají, nechápou a velmi, velmi mě nemají rádi. V tu chvíli jsem se podíval na svoje paličky a namísto nich jsem držel nějakou větvičku, asi břízy či co. Ten děs - jak TÍMHLE budu bušit do xylofonových plíšků a kde jsem vůbec ty paličky odložil nebo ztratil, když ještě před chvílí jsem je držel v ruce místo toho klacíku...
 
Aby toho nebylo málo, začalo mi pomalu docházet, že vůbec nevím, co se má hrát, že vůbec neumím na xylofon ani paličkami ani větvičkami a že za pár vteřin nastane namísto mého očekávaného sóla jedno veliké, převeliké a nejen trapné, ale NEKONEČNĚ TRAPNÉ TICHO!!!
 
Koncert začal. Seděl jsem u svého xylofonu a dětskou větvičkou cosi šmrdlal a netušil, co se hraje, co tam mám dělat a proč jsem ještě neutekl.
 
Každý příběh má své rozuzlení. Ten děsivý a nekonečný trapas začal a po pár tónech chaotického šmrdlání březovou větvičkou po kylofonových klapkách za nevěřícného údivu všech houslistů a dalších mistrů - najednou jsem se ocitl doma a ten zvuk xylofonu se ozýval z mého budíku. Ach, úžasně vysvobozující pohled na nádherné prosluněné ráno plné aut, tramvají a jasného slunečného pohledu na popelnice na tříděný odpad, což byla v té chvíli ta nejkrásnější scenérie pod naším oknem, jakou si člověk může přát. Tedy jakou si může přát člověk, který právě v roli sólisty hrál s Českou filharmonií na dětský xylofon.
 
Když už jsem přežil tohle, tak ňákej Kovid mě nerozhází.
 
Mějte se fšichni fanfárově, asi se dneska budu bát usnout...
 
Mirek Rada

1. dubna 2020

Navštívil jsem nejvýkonnější počítač v České republice

umístěný v hlavní budově ČVUT v pražských Dejvicích, který umí na základě všech dostupných statistických dat modelovat nejpravděpodobnější vývoj v čase směrem do budoucnosti.

Směl jsem mu položit jednu otázku, tak jsem dlouho zvažoval, jak to zformulovat. Protože mě napadala spousta věcí, ale musel jsem se rozhodnout jen pro jedinou otázku, nakonec jsem to zformuloval takto:

Vzhledem k tomu, že roušky se stávají běžnou součástí našeho života, zajímá mě, jak s ohledem na další módní trendy a technická zdokonalení v důsledku společenského a vědeckotechnického pokroku na poli etiky, gnoseologie, epidemiologie, mikrobiologie, medicíny, vakcinologie, ontologie a muzikologie bude vypadat setkání našeho "Sboru, který jinde nemají" v březnu roku 2025 při společném zpěvu písničky s názvem "Písnička, kterou jinde nemají".

Běžně odpověď přichází do minuty. Mně přišla odpověď po dvou hodinách s poznámkou, že bylo nutno zpracovat několik bilionů údajů z celého světa navíc k těm "našim".

Výsledek ale stojí za to. Podívejte se sami...

Miroslav Rada, až dosud nic netušící sbormistr